Nálezy a zoufalství a nálezy ze zoufalství

16.02.2015 19:19

Hledání s detektorem kovu, pokud je prováděno rozumně, slušnými lidmi, není prioritně a hlavně motivováno ziskem, ať už v penězích nebo v pocitech vítězství, může být hezké hobby. To bych tak asi o tom chtěl na úvod říct.

  Kolikrát to ale nejde úplně podle plánu, a když to je opakovaně, nedaří se nacházet, a člověk přeceňuje fakt že kope folie a šrot, bere to jako jeho sudbu, propadá skepsi, zoufalství, mračí se na celý svět. Je to hlavně o náhodě. (Pokud, zase, nejde o zoufalé rabování nějakých míst za každou cenu. Pak to je prasolidská čuňačina nejvyšší jakosti. Pro pár špinavejch zlaťáků, pro prasečí radost.)

  Když to nejde, a člověk-hledač neletí na vlně plných kapes barev, a jde s ostatními jaksi tak trochu jen aby se neřeklo, takřka na porážku, a jeho nálezy jsou stejně zoufalé jako včera, v porovnání s jinými, v porovnání s tím - co by chtěl, v kontrastu se snem nebo co to je po čem tak nenasytně pase, je zle. Dáme si proto pro obveselení pár řádků ze severské literatury.

  Ingmar Bergman, to je jméno velkého spisovatele. Skutečného spisovatele, takřka analogového mistra všech tónů, velkého hledače všeho, co před spisovatelem skrývá lidská rasa, její jednotlivci, a jejich činy. Jak to hledal? Jak to hledal, no řeknu vám to takhle. Když ve svých starých maskáčích z čundrů sedíte v lese na pařezu, můžete slyšet a vidět i malý nedoceněný šperk okrajů remízů, pěnkavu. Jo neni to tak fotogenickej macek jako třeba sojka, ale co je mi po sojce. Sojku pozná každej. A vedle na  pařezu sedí v inteligentním prádle nebo jak se to jmenuje další člověk, čučí do mobilu i když chodí, a užívá si dne pomocí sofistikovaných empétrojek (vořezanej zvuk, ale říct jim to nesmíte, že to diskriminuje v segmentech jako hovado, že to vlastně doopravdy nehraje, ten technologickej zázrak, to ne....) tak ten i blbou sojku zaregistruje jenom když mu kákne z blízka na dotykáč.

  Kam nám zmizel Ingmar? Jdeme zpátky, ladíme severní tóny. Koukám, že já to napsal moc jednoduše, polopatě, to jsem Vás málem urazil, jako bych Vás podceňoval že to neumíte rozklíčovat, jednoduše řečeno, je to ono, ale není v tom to hledání....

  Ingmar Bergman to dělal tak, že jste si to sami ve slovech našli. Chápu, že to není dneska moderní, ale ono rozvíjení fantazie hledáním obrazů na základě písmen, slov, literatury, snění a prožitků, vlastně nebylo populární nikdy. Vyvolává nejistotu. A tý se lidi bojej, bojej se lidí co vyvolávaj nejistotu, bojej se nejistoty, jako smrti, i když je jistý, že ta dycky příjde. Stejně jako při opravdovém hledání přicházejí zoufalé nálezy, a také i nálezy ze zoufalství. Vypínám ty svý empítrojky, končim rušení, líp sem to nedal, zoufalý, jdeme na pěnkavu.  

 

Ingmar Bergman: Filmové povídky.

Sedmá pečeť.

  Noc nepřinesla téměř žádné ochlazení a za svítání se nad bezbarvým mořem hlásí východ slunce závanem horkého vzduchu.

  Rytíř Antonius Block leží na břiše na troše smrkového chvojí rozhozeného v jemném písku. Jeho oči, zarudlé nedostatkem spánku, jsou doširoka otevřené.

  Zato Jons spí spánkem zbrojnoše, usnul tam kde se svalil, v hrubém písku mezi zakrslými borovicemi na okraji lesa, a teď za svítání mohutně chrápe s ústy dokořán. Z hrdla mu vycházejí zvuky jako z nejspodnějších končin pekla.

  Náhlý závan větru probudí koně. Natahují žíznivé tlamy k moři. Jsou hubení a zubožení jako jejich pánové.

  Rytíř vstane, pokročí do mělké vody, a opláchne si sluncem opálený obličej a rozpraskané rty.

  Jons se otočí k temnému lesu, zanaříká ze spaní a energicky se podrbe v krátkých ostříhaných vlasech. Ve špinavém obličeji se mu bělá jizva, která se táhne od pravého oka šikmo vzhůru.

  Rytíř se vrátí na břeh a klesne na kolena. Se zavřenýma očima a svraštělým čelem se pomodlí ranní modlitbu. Ruce drží pevně sepnuté a rty utváří neslyšná slova. V jeho tváři je žal a hořkost.

 Otevře oči a hledí přímo proti slunci, které se vynořuje z oparu nad mořem jako nafouklá umírající velryba. Obloha je šedivá a nehybná jako olověný poklop. Na západní straně obzoru visí němý, tmavý mrak.

  Vysoko nahoře, téměř neviditelný, spočívá mořský pták s nehybnými křídly. Neklidně a cize křičí.

  Rytířův vysoký sivák zvedne hlavu a zařehtá. Antonius Block se otočí.

  Za zády mu stojí postava v černém. Její tvář je velmi bledá a ruce má ukryté v širokých záhybech pláště.

 

RYTÍŘ: Kdo jsi?

SMRT: Jsem Smrt.

RYTÍŘ: Přicházíš pro mne?

SMRT: Chodím už dlouho po tvém boku.

RYTÍŘ: Vím to.

SMRT: Jsi připraven?

RYTÍŘ: Já se nebojím, mé tělo se bojí.

SMRT: To není žádná hanba.

/konec úryvku.../

  Pěkná pěnkava na dobrou noc, že. A jestli tohle nebylo o hledání, o nastavení, o vybavení,o detektorech, o skutečných hledačích a lovcích pokladu... tak ....

RYTÍŘ: Počkej okamžik.

SMRT: To říkáte všichni, ale já odklad neposkytuju.