Inspirativní dozvuky Moravského pole

10.03.2015 16:10

V dějinách našich Přemyslovců, v kronikách kde jsou zápisy o té době, se lze dočíst o jménu Záviš, Záviš z Falkenštejna. Nehodláme se tady věnovat, v blogu, extrémnímu dějepisu ani fušovat do historických věd všech kalibrů. Jde jen o jednu epizodu, takové bylo-nebylo. Slyšte příběh o jedné cestě slovutného Záviše po cestách .... osudu.

  V přemyslovském období našich dějin, můžeme říci, že moc krále byla oslabována jak vrchností, tak církví. Cílem cvičení bylo vybírat daně, a nebo od nich být osvobozen, mít právo soudit a odsuzovat, a nabývat majetek. Tak to je pořád dokola, máme tady krychlové  metry knih, záznamů, terrabajty úvah, spisů, které se zabývají tím jedním a tím samým. Majetek, výhody, vliv, moc.... Kdekdo si svůj poklad a majetek střežil, leč občas, někdy, sem tam, prchaje.... a nebo očekávaje úder ... cennosti skrývá. Těžko ale říci kde, protože cesty byly různé. Podívejme se tedy na Záviše, který stojí na jedné straně, a pány z Lichtenburka, vládci dosud stojícího hradu na pomezí čáslavské kotliny, s dohledem na řadu přemyslovských městských bašt, na dosah od Hradce Králové, králem Václavem II podporovaného kláštera v Opatovicích.

Z jeho bašt a opevnění, z hradu Lichnice, je vidět i na Drobovice s tehdy ještě stojící a vlivnou komendou řádu Německých rytířů. Mimochodem, ta komenda sloužila v těch dobách, podobně jako kláštery, jako banka, poutník složil v jedné komendě hotovost, majetek, dostal podobně jako u templářů nějaký artefakt, žeton, kódový předmět, listinu, a také hesla, a na jiné komendě si vyzvedl co mu náleželo. S poplatkem, samozřejmě, jak jinak.  Tenhle výběžek Železných hor byl protkán cestami jak na východ, tak na západ, jak na jih, tak na sever. Klíčové místo východní části České země, pro cesty do markrabství Moravského, a dále třeba do Uher nebo ještě dále do Toskánska, kde byly tehdy zájmy naší země velmi silné. Jak později uvidíme, určitou chybou Záviše bylo, že se o bankovní služby tehdejší doby tak nějak asi nezajímal.

   Doba neklidná, máme tady rok 1278. Přemysl Otakar II je zabit na Moravském poli, a Rudolf Habsburský, vítěz bitvy a války, je znovu pánem nad tehdejším Rakouskem. Vláda Přemyslovců nad jižním sousedem se pomalu rozpadá. Po padlém králi zbývá vdova Kunhuta, a syn Václav II, ještě malý, který je po krátkém pobytu na Přemyslovském Bezdězu odveden do ciziny. Kronikáři píší, že strádá, a než se dostane zpátky domů, stojí to zemi mnoho peněz, ústupků, úsilí... poručníkem je markrabě Ota... a v roce 1281 byla cena za návrat krále od jeho poručníka z Branibor stanovena na obrovskou sumu, patnáct tisíc hřiven stříbra. Jedna hřivna, tak nějak teoreticky něco přes čtvrt kila.... v praxi méně, neboť se kradlo odjakživa.

  V Dalimilově kronice jsou náznaky, že smrt Přemysla Otakara II je výsledkem spiknutí šlechty. Těžká obvinění padají na Milotu z Dědic, na rod Vítkovců se znakem pětilisté růže, a i na Záviše, zvaného z Falkenštejna. Skoro dvacet let se země Česká potácí ve válce mezi rody, šlechtici, a královna Kunhuta, která s Sedleckém klášteře přijala ochranu Rudolfa Habsburského, na správu nestačí, na sváry nestačí... Mimochodem, Rudolfovo vojsko pobývalo na východě Čech, a zejména na Čáslavsku, docela dlohou dobu....

   Záviš se ale po návratu mladého krále dostává znova na světlo, a pomalu si buduje moc hlavního rádce. S tím hromadí i majetky, přívržence. Byl to asi charismatický chlap, neboť po celé řadě zajímavých žen oslnil i vdovu po králi, k jehož zhoubě možná, snad, asi, pravděpodobně přispěl. To jsou paradoxy, středověk je podobný dnešku, a jeden nikdy neví, do čeho se přimotá.

  Posuneme se trochu časem. Máme tady konec třináctého století, máme tady novou měnu, Pražský groš, který nahrazuje brakteáty, už nevalné kvality, vždyť se dá říct, že je razil v podstatě skoro každý kdo měl čím na každém okrese... Václav sjednotil mincování do Kutné Hory, a na jejich dolech a bohatství postavil obnovenou snahu k výbojům na sever, kde spoluvládl v tříšti zemí dnešního Polska, s podporou řádu Německých rytířů počítá v plánech s Litvou a východním Pobaltím, je králem Uherským, má v držení Svatoštěpánskou korunu, snaží se z Vratislavi získat zpátky ztracené Kladsko, míří i k znovu ovládnutí Chebska, ve hře je i císařská koruna, a diplomacie s papežským římským úřadem, kurií, běží na plné obrátky. Města jsou centry obchodu, a stezky ... ty jsou pod kontrolou tu někdy králových správců, jinde šlechty. Tak co máme s tím Závišem? Vdova po králi Přemyslu Otakaru druhém, Kunhuty, byla mladá. Rodem z Uher, a prý vášnivá. Záviše přijala na svém panství na Opavsku, kde se stal purkrabím na jejím Hradci u Opavy. A jak to tak bývá, stali se z nich milenci. No kdyby jen to, Kunhuta Závišovi později porodí potomky, syna Jana. Jenže její další syn, král Václav II, potřebuje mámu, a tak se také stane. Podle významného historika Josefa Žemličky to prý bylo hodně drsné i na tehdejší společnost, milenec matky krále je na stejném dvoře jako mladý král, kterému vévodí ten samý milenec jeho matky, který svým přístupem nejspíš zahubil jeho otce, nebo k tomu alespoň přispěl. Svět se točí dál.... Záviš v počátcích kralování Václava II ovlivňuje tuzemskou politiku víc než je asi možné snést, až to nakonec začne vadit i soupeři otce Václava II, vítězovi nad Přemyslem Otakarem II, Rudolfu Habsburskému. Ten po Závišovi, jak se říká, začne jít jako slepice po flusu, a pomalu ale jistě mu řečeno po součastensku, namydlí schody. Máme tady několik svatebních hostin. Václav II si bere Habsburkovu dceru Gutu, v Chebu, jak jinak, Cheb je hodně důležité místo i pro budoucnost která příjde. Překvapivě je Cheb spojitelný o tři století později s významem Valdštejnů, a také Trčků. Poslední mužský Trčka zde zahyne, a Trčkové, Ti přeci vlastnili o něco později než za vlády Václava II i Lichnici, slovutný hrad Lichtenburg.... (historické odborníky nechci uvádět v úžas, ale je to blog, zábava, komentář...) Záviš si zase bere za ženu vdovu po králi Přemyslovi Otakorovi II Kunhutu. Jenže, kolo se točí, Václav II má jako léno zase zpátky Čechy, i Moravu, a společně se Závišem, to je pecka, skutečně společně, táhne do markrabství Moravského udělat konec místním loupežníkům a zlodějnám, obléhá a dobývá hrady vzpurných šlechticů... a Kunhuta umírá. Rychle a překvapivě. Záviš spřádá plány s rakouským vévodou Albrechtem, svým bratrancem, na znovuvládnutí části Rakous... docela mazec na středověkou dobu, že. Záviš byl asi skutečně velký člověk, ať se na naší historii podepsal jakkoliv. Nechtěl už za ženu žádnou prostou šlechtičnu z okolních rodů, ale chtěl zase krev královskou, a tak požádal krále Ladislava IV, uherského, aby mu dal za ženu jeho sestru Alžbětu. Ta byla ovšem jeptiškou v arpádovském kláštěře u Budína. Což tedy neznamenalo nic, celibát u kněží se teprve postupně tou dobou zaváděl, a jako novinka se dosud neprosadil úplně. Vždyť tehdejší středověké osídlení plynule navazovalo na ranná období kdy se nové stavělo na starých základech Slovanského osídlení, a to doslova. Dáma měla prý docela zřejmé milostné zkušenosti s různými tehdejšími celebritami, třeba podle Josefa Žemličky se Štěpánem Urošem Srbským. Holt jinej gang, tehdy ta šlechta.

  A jsme u pointy našeho příběhu. Neklidná doba, kradlo se, šlechta i králové potírali loupežníky, i z řad šlechty, prostě, určitě se zakopávalo jako o život. Záviš si přisvojil titul vévody opavského, po své zesnulé ženě Kunhutě, když už tam teda dělal správce, a vydal se s průvodem na uherský dvůr, pro novou ženu. Píše se, že bohatě obtížené vozy byly plné drahých oděvů, klenotů, zdobeného náčiní a nářadí do domu, cenností z pokladu Přemysla Otakara II. Tak to platilo až do chvíle, kdy byl konvoj v roce 1287 zastaven a vykraden na úpatí Železných hor. A jsme doma. Útok a loupež provedl pan Heiman z Lichtenburka. Záviš se svojí ochrankou vyvázl a ujel do kláštera v Opatovicích nad Labem. Možná se pak pomodlil v kostele svatého Vavřince, ten stojí dodnes, možná čerpal klid při procházce podél soustavy akvaduktů, které zde byly tou dobou už vybudované z dob hradištních, a jsou v krajině stále patrné.... Tak, a pěkný hledačský příběh máme pohromadě, nemyslíte? Odkud jel? Kudy? Kde to bylo....

    A Záviš je nakonec, ještě později zajat, a používán jako rukojmí při dobývání jihočeských hradů Vítkovců. Ti se králi protivili těžce, plenili jeho majetek, města, kláštery. Problém ale byl hlavně v tom, že tím kazili obchod. Takže, král zavelel - a šlo se na ně. Argumentace jasná: Vzdejte se, nebo strýčkovi uřízneme palici. A na strýčka Záviše klečícího před hradbami obránci dobře vidí. Tak se stal Záviš dokonce jakousi zbraní, a to platilo až do dobývání Hluboké. Tam to přestalo fungovat, a tak byl Záviš sťat. Podle pověstí prý ale ne mečem, ale stejně jako cizoložníci v té době, přiostřeným prknem. Asi nějaké středověká symbolika, poselství pro Záviše, a to hodně osobní vzkaz, možná dokonce od Přemysla Otakara II, za manželku, a nebo snad dokonce od krále Václava II, za maminku. To se stalo v roce 1290.  Mimochodem, Lichnice, kolem které se příběh tak trochu jako symbolu úsilí šlechty té doby ovíjí, tak ta se stala hradem královským až o více než půl století později, za Lucemburků, za krále Jana. Před tím šla z ruky do ruky, tu jako zástava, tam zase jako konfiskát za lapkovství, nebo naopak jako odměna za chystání zlodějů. To už jsme ale Přemyslovce na trůnu neměli, a Záviš byl dávno v prachu.

Zdoje: Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců, Wikipedie, web Středověk, archiv autora

Detektor kovu a něco k tomu