Co by byl parádní nález

07.06.2014 20:19

 Najdou se pod zemí různé předměty. Někteří mají rádi pozůstatky po válečných časech, a vyznají se v nich, jinému zase přinášejí potěšení mince, další zase miluje stará železa. Pokud jde o nechtěné nálezy typu munice, před kterými leckdo raději zavírá oči, tak ty přinášejí radost snad jen ... no těžko říct komu. Nález starobylého artefaktu slušní hledači zaměří, předají archeologům. Jiní se tomu smějí. Jistě, jsou i osoby, kteří vystřelí do světa vlastně všechno co má nějakou cenu, ale pomalu se to mění. I pohled ostatních se na tyhle typy sběratelů posouvá, nemyslím, že jsou nyní nějakými hrdiny, spíše, teda podle mě, dostávají hořké pousmání.

  Zastavím se v podivuhodném období po polovině devatenáctého století, a hned povím proč. Existovala mince, která vlastně ani nebyla ... Mince pohádka, bylo nebylo.... To by mohlo hledače s detektory kovu zajímat. Jenom podotknu, nepůjde o nějaký poklad, nic, co by vypadalo na nějaké porušení archeolokalit. Nic, co by zavánělo nějakým temným činem.  Východní Čechy mohou být nadějným regionem, vojska se tady pohybovala, vojáci přicházeli, a odcházeli...  Vojáci mají tendenci nechávat si věci, ztrácet je.

  Začnu příběh odzadu. Tenkrát jsme byli součástí Rakouska, které patřilo ke třem nejvlivnějším německy, většinově německy, mluvícím významným Evropským mocnostem. Patřilo k nim ještě silné Bavorsko a Prusko. Habsburkové, Wittelsbachové a Hohenzollernové. Tři rody soupeřící o moc. Ve hře tou dobou bylo znovu sjednocení Německa, což se povedlo až roku 1871 pruskému Vilémovi I, tedy, respektive, jeho superúředníkovi Otto von Bismarckovi. Představme si, že mince, na kterou stále míříme, se tady objevila třeba jako talisman, třeba přinýtovaní jako ozdoba na postroji koně některého z bývalých vojáků.... Podívejte se jak složitě bylo Německo v té době uspořádané. Bylo rozparcelováno na desítky států, s králi a vévody v čele. Plus celá sestava výjimečných církevních území...  Podívat se můžete letmo třeba sem:  Německé státy a státečky  Ale pozor dejte na to, že rodokmenové stromy jsou většinou ověšeny informacemi hlavně o mužích, po meči, jak se říká. Ale tenhle seznam ukazuje, jak často ženy tehdejší státy jako číslo 1 vedly. A pak že to nejde.

Vilém I

   Jenže, než se Vilém I dostal k císařské koruně, musel se prokousat celou řadou válek. V nich jednou byli Prusové a Bavoři spojenci, jindy zase Prusové bojovali společně s Rakušany proti jinému menšímu Německému státu, a jindy si zase Rakousko a Bavorsko zabojovalo proti Prusům. Všechna ta spojenectví a vzájemné výpady se odehrály v průběhu deseti let. To vše s prakticky moderním dělostřelectvem, s účinnými puškami, s veškerou tou hrůzou zranění, mrzáků, zvěrstev jako ceny vítězství... s použitím železnice, s přesuny vojsk... Takže můžeme s klidem a spolehlivě předpokládat, že se kořistní mince ať už vítězů či poražených mohly u nás klidně objevit.

5 ore, asi vojenská ztráta z postroje

  Potvrzením této domněnky je třeba 5 ore Kristiána devátého, Dánského krále. Mince je provrtaná, a Prusko společně s Rakouskem od roku 1963 měli obsazené na půl Šlesvicko a Holštýnsko. Patří se asi vypíchnout, že jeden nikdy neví co ještě bude moci ovlivnit a čemu bude muset v životě čelit. Šlesvicko Holštýnsko leží na severu podél Labe, a je důležité pro přístup k moři, k oceánu. Obyvatelé byli v té době jak Dánové tak Němci. Území patřilo k tehdejší širší německé federaci, ale nějaká písemná smlouva na to nebyla. Německy mluvící obyvatelé se v roce 1848 vzbouřili tehdejšímu králi Dánska Frederikovi VII, na to zareagovali Prusové jako jinak než vysláním vojska a obsazením území, ale po nátlaku - jakému asi, válka - od carského Ruska se museli zase stáhnout. Byl podepsán takzvaný Londýnský mír, který ale zakazoval dánskému králi včlenit vévodská území jakéhosi protektorátu do Dánska. Ale král neměl dědice. Čili, zase problém, a tak mu byl určen a schválen následníkem z větve po přeslici vzdálený příbuzný princ Kristián Holštýnsko-Gluckburský. Jenže, Holštýnsko odmítlo Kristiána jako následníka uznat, a odvolávali se na ranně středověký Sálský zákon,který zakazoval následnictví po přeslici, čili jak král neměl kluka, tak rodina dokralovala...

   Jenže Frederik VII byl stále dánským králem, a spory o Šlesvicko-Holštýnsko s německy mluvícími zeměmi pokračovaly, až přišel rok 1863, a  byl ustanoven pro Holštýnsko prodánský parlament. Samozřejmě sídlil v Dánsku. (Na koncepsi takzvaného národně-osvobozeneckého boje se za sto padesát let nezměnilo vůbec nic...) To se členským státům německé federace nelíbilo, pochopitelně, a Frederik VII byl pod tlakem. Jelikož to byl ctižádostivý panovník, odmítl se podvolit, a vyhlásil, že když nebude zbytí, Šlesvicko Holštýnsko obsadí. Krize dostala obrátky, a 13. listopadu Frederik VII nařídil svým vojskům násilné připojení obou vévodství k Dánsku. Jenže, člověk nikdy neví, co se stane, a na co stačí, a na co už nemá vliv. Frederik VII totiž za dva dny po to, co vydal pokyn vzhůru na Šlesvicko Holštýnsko, zemřel. Následnictví se ujal tedy Kristián IX.

Kristián IX

     Ale co se nestalo. Holštýnsko ho nepřijalo za krále, a přálo si německého vévodu z Fridricha z Augustenburgu. Podle historika Alana Palmera a jeho knihy Evropská knížectví z roku 1983 Rakušané považovali ale nároky vévody Fridricha za nepřístojné, „neboť jeho nároky na trůn spočívaly na požadavku práva národů na sebeurčení, což je zásada Habsburkům absolutně cizí.“ No, docela drsné, leč z pohledu monarchií pohled naprosto přijatelný názor. Vždycky záleží úhel pohledu na tom, odkud a kam se díváte. A jak říkají Číňané, dva nedýchají jedním dechem... Tak se Rakousku do války s Dánskem nechtělo, ale Prusku se chtělo vyzkoušet svoji novou armádu, a Bavorsko by nejraději bylo, kdyby se to prostě nějak urovnalo a byl svatý klid. Rakousko s Pruskem tedy na Vánoce do obou vévodství vpadly, ale spojenectví to bylo křehké....  Na trůnu v Bavorsku byl tou dobou  Ludvík II , a  v Rakousku panoval František Josef I. 

   Zpátky ale na sever Německa, překvapivě z Bavorského pohledu. Bavorsko by dávalo přednost tomu, kdyby se přeci jen věci trochu změnily, a Fridrich z Augustenburgu by se dostal na trůn do obou severních vévodství. A byl by klid. V Bavorsku pohoda džez, staré pořádky, a staré dobré kšefty. Jenže klid nebyl až do roku 1866, kdy už Rakousko společně s Pruskem Kristianovo Šlesvicko Holštýnsko ještě pevněji  obsadilo. Trochu chaos? To bylo na jaře, a bylo to ještě docela přehledné. Tam byl totiž příbuzný každý s každým, a jak to bývá, nejhorší příbuzný jsou vlastní příbuzný. Genealogické stromy bývají zajímavé, podívejte se na dynastii Wittelsbachů, s králem Ludwigem II. Podívejte se na Wittelsbachy třeba tady.

   O pár měsíců později vypukla sedmitýdenní válka. To je ta válka s pruskorakouskou bitvou u Hradce Králové 1866. Bavorsko a Rakousko byli spojenci, s Pruskem po boku bojovalo zase Sasko. K tomu období bychom měli další nález mincí pravděpodobně od procházejících armád, od vojáků vítězných či poražených nevíme, nejde ani jednou o nálezy z typických bojišť a okolí. Malá poznámka, jak se tehdy válčilo. Při jednom z čekání na bitvu v rámci tažení podle záznamů vypila Bavorská armáda za několik dní patnáct tisíc sudů s pivem. To už vypadá slibně, pokud jde o potenciál nálezu ztracených předmětů... Nepředpokládám, že by jiné německé armády měly výrazně jinou žízeň.

Saské feniky ztracené po 1866 včetně z jedné jamky

   Jde o drobné saské feniky, pro někoho nejspíš podceňované měďáky shniláky, pro jiného náznak možných ... no, volně parafrázováno podle Senecy, antického senátora: Rozvahu získal ten, kdo ztratil naději. (Dovolím si malou poznámku, předpoklad: I ti nejupjatější studení čumáci, i profesionální historici, včetně nejrespektovanějších akademiků, mají asi nějaké očekávání, představy, krátké snění, když spatří nález a představují si, co asi způsobilo že se vyskytl tam kde se vyskytl..)

  Čas uplynul, a je po válce, máme za sebou Pražské příměří a Mikulovský mír, Bismarck směřuje Prusko k císařství s vyloučením Rakouska z německého spolku, a zavazuje se poražené Bavorsko ke spojenectví v příští válce, ta mimochodem bude brzy, ale to se ještě neví. Prusové a Bavoři společně dobudou Paříž, Mety, Orleans.... a to znamená porazí Francii. Vojáci se budou vracet, veteráni kočovat... a Bavorsko příjde o výsady rovnoprávného samostatného státu, vznikne Druhá říše sjednocených Německých států, pod vedením Pruska. V čele bude císař Vilém I. Ono by teoreticky stačilo, aby se stal králem v čele toho nového spolku, jenže, ono by se muselo u šlechty pohnout s frčkama, degradovat. Pokud by byl v čele král, z králů, třeba toho bavorského Ludvíka II, by se musely stát figury nižší, tedy vévodové, podobně by byli degradováni vévodové... To se nikomu nechce nikdy, šáhnout si na výhody. A tak Bismarck obratně donutil krále Bavorského Ludvíka II, který by se podle pravidel mohl stát následnicky spíše císařem Německa než pruský Vilém I, a by požádal zvacím dopisem Viléma, aby Vilém přijal císařský titul... . Dobré, že.  Dějiny jsou posledních 200 let pořád podobné, nemyslíte? A když jsou podobné, jak si můžeme namlouvat, že se nezopakují některé věci... Staré křivdy jsou staré křivdy.

Císařská korunovace a je tu Druhá říše...

  Pohlédněme konečně k minci bájné. Ludvík II byl král podivný. Obdivoval skladatele Wágnera, a žil v představě, že divadelní postavy jsou skutečnými osobami, že se věci naznačené v popových operách té doby staly, dějí se, stanou se. Podivné, podobně to vnímal i Adolf Hitler, který se z Bavorské perspektivy pokoušel o vytvoření Třetí říše. Možná že šlo a jakýsi pokus o revanš proti Prusku, za potupu Bavorska Bismarckem. No,pokud to tak myslel, tak výsledek by tomu odpovídal, slabší tehdejší (za krále Ludvíka II ) jižní Německé uskupení skončilo paradoxně v později ekonomicky vítězném západním Německu a Prusko jako hlavní země severního bloku okupováno a rozcupováno geograficky Rusy. Těžko říct co to udělá s historickou pamětí severních a jižních německých států nyní. Ještě k Bismarckovi a té době,  Bismarck sepsal jakýsi manuál, označující co je a není výrazem echt německosti, nazvaný Kulturenkampf, to nám taky něco připomíná...

Bavorský král Ludwig II

  Vracíme se do roku 1866 k Ludvíkovi II, do Bavorska. Král je stále svobodný, ženy přiliš nevyhledává, věnuje se jezdectví, a opeře, pouštění raket, a najednou... seznamuje se princeznou Sofií. Následují dostaveníčka, ale nečekejte nic pikantnějšího, než že mu hrála na klavír a zpívala, a háčkovala mu u nohou, a král Ludvík II za ní v noci vyjížděl, celá rodina princezny musela nastoupit, vžduť přijíždí král, a on předal kytici a dopis a odjel... Když se ho pokušela políbit na ústa, prchl. Ludvík II byl z dnešního pohledu gay. To bylo v Bavorsku té doby naprosto nezákonné, a naprosto v rozporu s církví. Ludvík druhý pochopitelně s církví bojoval, a když tehdejší papež Pius IX posléze vydal papežský edikt, ve kterém vyhlásil neomylnost papežů, Ludvík II to zcela správně pochopil jako pokus o podřízení světské moci králů Vatikánu, a byl proti. Sice to úplně s jeho vztahem k princezně Sofii nesouvisí, ale je to třeba vědět, protože to ilustruje životní postoje tehdejšího bavorského krále. Se svou hořkou zkušeností věděl, že jak je někdo neomylnej, tak na něj bacha!

  Krajní postoje zaujímali při prosazování papežovy vůle prosadit jeho neomylnost jezuité. Ludvík II je nechal z Bavorska vyhnat, což se moc neví, a je to zajímavá informace. Zejměna zde, ve vysoce svobodomyslných českoslezkomoravských krajích. Svobodomyslností myslím schopnost kritické úvahy, nic víc a nic míň. Se svojí sexuální orientací se v tehdejším Bavorsku musel vypořádávat dost ztěžka. Existuje jen jedna jeho socha v životní velikosti, je v ní oděn v úboru řádu svatého Huberta. Sochu vytvořila Elizabeth Neyová, jméno si možná někteří pamatují, maršál Michel Ney byl slavný vojevůdce Napoleonovy armády, a Elizabeth byla jeho praneteří. Král měl jisté podmínky, aby socha mohla vzniknout, a to tyto: sochařka se ho nesmí dotýkat, ani jeho tělo nijak poměřovat. Nesměla také na něj během sezení mluvit. Král se ale vrtěl, tak dostala jednou nápad, a začal mu předčítat z Goetha. Pak to prý už šlo, král se zklidnil. Překvapivě se stala Neyová královou důvěrnicí, a svěřil se jí se svojí homosexualitou. V dopise mu na jeho zoufalství odpovídá: „Takovým, jaký jste, Vás udělal Bůh, Vy za to nemůžete. Proto se k tomu můžete klidně přiznat.“ Zajímavé doporučení, ale asi to nebyl vzhledem k sílícímu vlivu dogmat církve ten nejlepší nápad.

Snoubenka Sofie

  Přesto došlo nečekaně k zásnubám Sofie s Ludvíkem. Budoucí královský pár ohlásil svatbu na 25.8.1867. Začaly přípravy. Král nechal vyrobit pozlacený kočár, byly pořizovány plakáty, obrazy, nádobí, talíře, byly vyraženy mince s motivem svatby, a byla dány do oběhu. Jenže, Král se na něco vymluvil, v tom byl hodně dobrý, a termín se posunul... tady existuje jeden dobrý popis události, která se stala když už byly přípravy svatby v plném běhu. Na bále pořádaném  pro snoubence Ludvík II před desátou večer požádal jednoho ze šlechticů, zda by se nepodíval na hodinky, zda vy ještě stihl konec představení v divadle. Šlechtic nechtěl být nezdvořilý k hostiteli, požádal krále, aby jej zakryl tělem, že se nesluší, aby se hosté slavnosti dívali na hodinky. Vnímáte ty mravy? No, byl ještě čas, tak král šel na Schillera. Tak to bylo pořád dál až byly nakonec zásnuby zrušeny a svatba odvolána. Ludvík nechal rozbít všechny talíře a nádobí s motivem svatby, nechal zničit fotografie, kyselinou poleptat tiskařské desky a kameny na kterých byl zobrazen společně se Sofií.

Důkazy nezničení všech důkazů.... ze soukromých sbírek.

Osobně rozmlátil Sofinu bustu, co měl u sebe v pokoji, vyhodil ji zavřeným oknem na dlažbu nádvoří. Nechal také z oběhu stáhnout mince, a roztavit je, zničena byla i razidla. Jenže, když se zachovaly nějaké společné fotografie, existují ve sbírkách ony zničené plakáty, jsou na světě pěkné kousky nádobí, proč by nemohly být stále někde mezi námi, pod nohama, nějaké mince s motivem svatby Ludvíka II Bavorského a Sofie? A proč by je nemohl mít někdo, tehdy, jako památku na tu dobu,  přitlučenou na koňském postroji, a ztratit ji někde, tady, okolo... Přípravy svatby stály podle historiků zhruba jeden milion guldenů, a výsadou králů bylo pořizovat si peníze mimo jiné tak, že razí mince.... Numismatická hodnota mince s dírou, mince zničené v zemi, je mizivá, ale ten příběh....

Jirka (litrfree)

Pro článek byly použity zejména zdroje: Wikipedie, Životopis Ludvíka II Bavroského od Grega Kinga, Evropská knížectví od Alana Palmera.